Catch them all! -2 (2/2)

28. května 2014 v 19:27 | Bibi
LOOOL :DD
Jako, já jsem na to úplně zapomněla. xD Jinak...asi to dopíšu :DD Chtěla jsem se na to vykašlat, ale začalo se mi to líbit :DD Tenhle "díl" jsem psala...pfff...už si to ani nepamatuju xDD :DDD ani nevim, co jsem tím zamýšlela :DD Ani nevim, jestli to dává smysl, nebo ne :DD A nechce se mi to celý číst :DD Nesnesla bych, jak je to strašný :DD Takže další díly budou pravděpodobně úplně ...jiný. :DD Koukala jsem se na minulý update a...psala jsem tam, že v týhle části bude smut xDD Tak nebudeee :DDD Možná později :DDA teď...neberte to vážně -_- Je to sračka :DDD Jako všehno, co napíšu xDD

Varování: --
Počet slov: 2543 xDD

Věnováno Krisovi stejně tak jako nadcházející díl ;)) (který tu ještě dlouho nebude xDD)



Procházeli jsme se po celém městě. Ani jeden z nás neměl tušení, kam jdeme. Byli jsme tu už mockrát, ale nikdy jsem si nevšímal okolí. Většinou jsme tu byli se Sehunem, ale to už jsem neměl sebemenší důvod rozhlížet se, když vedle mě stál jediný člověk který se semnou bavil. Častokrát jsem se cítil osaměle a Sehun mě vždycky podpořil. Mám pocit, že mi asi ještě plně nedošlo, co jsem mu provedl. Řekl mi, že mě má rád a já? Co se mi proboha v tu chvíli honilo hlavou? Výčitky svědomý pohltily mojí hlavu v záchvatu strachu o budoucnost. Nevím, jak dlouho jsem ještě šel, ale každopádně jsem došel do parku. Vůně přírody a zpěv ptáků mě vrátily zpátky do reality. Stál jsem kousek od chodníku, co se táhl kolem parku. Ale Tao tam nebyl. On tady NENÍ. Ani trochu to tu nezná a jsem si jistý, že ještě před chvílí tu byl. Jestli se mu něco stane…tak…co se stane, když se mu něco stane? Nevím to jistě, ale nejspíš půjde Kris sedět za mnohonásobnou vraždu. Jde to vůbec? Zabít někoho víckrát? Nejspíš ne, ale Kris je schopný všeho. Vrátil jsem se tou cestou, kterou jsem přišel a rozhlížel jsem se, jestli ho někde nezahlédnu, jak obdivuje nějakou nechutnou věc (rozuměj Gucci). Prošel jsem to asi čtyřikrát, ale nikde jsem ho neviděl. Začal jsem panikařit. Napadlo mě, jestli neodešel domů, ale nemám jak to zjistit. Kdybych se tam vrátil a on by tam nebyl…umřel bych na místě. Nemůžu ani nikomu zavolat. To by mělo stejný efekt. Vrátil jsem se do parku a rozhodl se, že na něj kašlu. Já za něj nezodpovídám. Je to "normální" dospělý člověk. Zašel jsem hloub do parku, kde jsem už neslyšel hluk velkoměsta. Možná za to mohl fakt, že jsem se zase propadl do deprese. Bezmyšlenkovitě jsem se procházel parkem a ani trochu jsem nevnímal, kam jdu ani kudy jdu. Prostě jsem šel. Neznámo kam.
--
Co si o sobě sakra myslí? Jdu domů. Vím, že mě nemá rád, ale aspoň mi mohl odpovědět. Proč jsem s ním vůbec šel? Měl jsem jít domů rovnou. Praštil jsem dveřmi tak silně, až se dům mírně otřásl. Jsem rád, že jsem našel cestu zpátky. Doufám, že Luhan se ztratí a už ho nikdy nikdo nenajde. Nenávidím ho. Blbečka namyšlenýho. Vtrhl jsem do našeho pokoje. Tahle místnost není nikdy prázdná a to mě neskutečně štve. Na posteli seděl Chanyeol a bavil se se Sehunem. Co tu sakra dělá Sehun? Ten Luhanův spiklenec? Rozhodl jsem se, že si ho nebudu všímat. Mlčky jsem dopadl na svou postel a zabořil jsem tvář do polštáře.
"Děje se něco?" Chanyeol se začal smát. Nechápu to. Co je na tom tak vtipnýho? Vždyť se mě Sehun jenom ptá, jestli se něco děje. Zvědavě jsem zvedl hlavu a podíval jsem se jejich směrem.
"Ale no ták! Taovi se pořád něco děje. Nevšímej si ho a poslouchej mě." Šťouchl Sehuna do ramene a chytil se za břicho v záchvatu smíchu. Tohle je mentálně postižený člověk. Nic tak debilního jsem v životě neviděl. Smát se něčemu, co ani není vtipný. Jsem na to už zvyklý, ale stejně…
"Ty seš debil, víš to?" Povytáhl jsem obočí a zase zabořil hlavu do polštářku. Do mého milovaného polštářku.
"Koupili jste to nádobí?" Není to lehký někoho ignorovat, když na vás pořád mluví! Zamumlal jsem do polštáře něco, čemu jsem nerozuměl ani já a dál jsem si ho nevšímal.
"A…kde je Luhan?" Proč to říká tak opatrně? Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na něj. V jeho očích byl vidět strach o Luhanovo zdraví. Já se nedivím. Podíval se na Chanyeola. Nechtěl jsem nikomu říkat, že jsem ho tam nechal. Ještě by ho šli hledat a našli by ho. A to já nechci. Nechci, aby se sem vůbec vracel. Minimálně dvě minuty bylo naprostý ticho, ale zahnalo ho Chanyeolovo hlasité chrápání. I když to znělo víc jako chrochtání než chrápání.
"To se ten dement smál tak moc, až z toho usnul?" To je docela vtipná představa, ale u Chanyeola je to spíše k pláči, protože to dokazuje jak moc velkej je to magor.
"Luhan je…" Sehun se prudce zvedl a mířil ke dveřím.
"…nevím kde je." Dodal jsem ještě předtím, než odešel z místnosti. Nezastavil se, ale stejně jsem viděl tu silnou vlnu strachu, která se přehnala přes jeho obličej. Doufám, že ho nepůjde hledat…
--
"Sakra! Kde to jsem? Jak jsem se sem vůbec dostal?" Další panický záchvat. Naprosto netuším, kde jsem. Kam se poděli krásně voňavé stromy a ptáčci? Ale horší problém je, kam se poděli kancelářské budovy, obchody, pěší zóna? Centrum města? Kde to jsem? Vždyť tady jsou jenom bytovky a sem tam nějakej člověk. Tohle není dobrý. Ztratil jsem Taa a teď jsem se ztratil já. A mám takovej pocit, že budu hodně daleko. Vytáhl jsem z kapsy telefon a začal projíždět kontakty. Manažeři ani náhodou. Ty by mě zbili jak psa. První byl Baekhyun. Né, toho né. Měl by blbý kecy a pak by to prásknul. Další. Chanyeol by to řekl Baekhyunovi. Chen. K tomu se nebudu radši ani vyjadřovat. Jongin se moc kamarádí se Suhem. Kris těžko a Kyungsoo ani omylem. Sehun. Zamyslel jsem se. Když zavolám Sehunovi, jak zareaguje? Chtěl jsem zmáčknout to zelený tlačítko, ale něco mi v tom bránilo. Možná strach? No, nevadí. Zavolám Taovi. Vytočil jsem to nechutné číslo a čekal jsem. Volal jsem mu už po dvanáctý a on mi to vždycky típnul. To je takovej hajzl! On ví, že jsem tu sám a že jsem se ztratil, ale stejně mi nemůže pomoct? Doufám, že ho sežere obří žába. Vzdal jsem volání o pomoc a otočil jsem se o sto osmdesát stupňů. Jsem si skoro na čtyřicet procent jistý, že jsem nezatáčel ani jednou. Prostě půjdu rovně a uvidíme, kam dojdu…
--
Nechtěl jsem si vypínat telefon. Bavilo mě to jeho škemrání a to hlavně proto, že jsem jediný, kdo mu může pomoct. Po dvanáctém pokusu už to asi vzdal. Usmíval jsem se jako blbeček a byl jsem šťastný. Dokonce mě Luhanovo utrpení potěšilo na tolik, že mi to Chanyeolovo chrochtání přestalo lézt na nervy. Přemýšlel jsem nad různými katastrofickými scénáři, které se Luhanovi můžou stát. Například. Půjde po ulici a přepadne ho gang malých holčiček a chlapečků převlečených za banány a budou po něm chtít, aby jim kupoval alkohol. Nebo. Pojede metrem a tam ho přepadne jeden ze želvích ninjů a odtáhne ho k nim do skrýše a tam ho budou mučit tak dlouho, dokud se jim nepřizná, že vykradl bílý dům a pošlou ho na doživotí do vězení. A už se sem NIKDY nevráátí. Usmíval jsem se jako sluníčko na hnoji. Kdo by se nesmál, když jeho největší nepřítel trpí?
--
Zastavil jsem se před výlohou nějaké kavárny a poraženecky jsem si povzdechl. Nikdy nenajdu cestu zpátky. Měl bych to vzdát…anebo si dát alespoň malou pauzičku. Můj podlý zrak se upřel na volné místo v kavárně. Bylo u okna, což je dobře. Budu se moct smát lidem, kteří jdou po ulici. Skoro nikdo tam nebyl a to mě dovnitř lákalo ještě víc. Nu což, půjdu tam. Při mém vstupu se obchůdkem prohnalo cinkání zvonku. Je to tu takové roztomilé. Přesně místo pro mě. Usadil jsem se do svého vysněného boxu. Na číšnici jsem nemusel čekat dlouho. Objevila se u mě tak náhle, ani jsem jí neslyšel přicházet.
"Co to bude?" Usmívala se na mě a zkoumala mou tvář zvídavým pohledem. Někdo na ní zakřičel z kuchyně a já se podíval tím směrem. Na zdi visel obrovský plakát EXO. A moje, opakuji, moje hlava byla zakroužkovaná. Nebo spíše zasrdíčkovaná. Znovu jsem se jí podíval do tváře. Byla mladá…asi jako Sehun, možná mladší. S úsměvem na tváři jsem si objednal a čekal, až mi donesou moje jahody v čokoládě. Možná je divný, že si dávám zrovna tohle, ale byla to dnešní specialita! A za výhodnou cenu! Věděl jsem, že nebude trvat dlouho a přinesou mi mou objednávku, ale na těch pár minut jsem se zabavil tak, že jsem zíral z okna. Nebylo tam nic zajímavého, ale byl odsud pěkný výhled na cukrárnu naproti. A hned vedle bys stánek s BubbleTea. Hypnotizoval jsem ho svým pohledem a byl jsem trošku naštvaný, že u něj nikdo není. To nevadí…zbude víc pro mě.
"Tady to máte." Na stůl přede mnou ladným pohybem umístila mističku s jahodami a čokoládou. S úsměvem na rtech znovu odešla a já bych začal dávno jíst, kdyby mě nevyrušila trojice nějakých školaček.
"Ehm…promiňte?" Jedna z dívek jí postrčila dopředu a schovala se jí za záda. Ta třetí tam stála a pohrdavě si mě měřila. Nic jsem neřekl a chtěl jsem vědět, co po mě chtějí. Doufal jsem, že mě lidé na ulici poznávat nebudou a kdyby slyšely můj čínský přízvuk, už bych se z toho nevyvlíknul.
"V-vy j-j-jste L-L-" Ta nejmenší dívenka vepředu zčervenala až po uši a po několikátém marném pokusu říct mé jméno to vzdala.
"Tak se už vymáčkni!" Třetí dívka do ní prudce strčila a ona málem spadla na zem. Bylo mi jí líto. Nerad se koukám na lidi, kteří trpí. Jenže málem hodit držku není žádný utrpení. Pousmál jsem se těmhle zjevům a vyndal jsem peníze na zaplacení.
"Luhan z EXO…" Už se na mě nedívala a poté, co jí ta holka znovu strčila, prudce dopadla na zem a její hlas už nezněl tak stydlivě. Nejspíš se naštvala. Vstal jsem a peníze nechal na stole. Úsměvem jsem se rozloučil s číšnicí a odešel jsem ven na ulici. Bylo jasné, že mě ty tři holky budou pronásledovat. Otočil jsem se na ně a ony napjaté jako struny čekaly na odpověď. Asi minutu jsem jim zíral do očí. Chci se jich zbavit.
"Ano. To jsem já." Můj výraz se nepohnul ani o píď. Snažil jsem se usmát, ale nešlo to. Nerad potkávám fanoušky. Mám je sice nesmírně rád, ale nemusím je všechny znát osobně, ne? Všechny začaly hlasitě pištět a vytahovaly si odněkud papíry a tužky. Když jsem se jim všem podepsal, jedna z nich vytáhla foťák.
"Nefotit!" Zakryl jsem objektiv dlaní a snažil jsem se nevnímat, jejich debilní ksychtíky .
"A co takhle jednu fotku nás čtyř?" Ta stydlivá dívka se konečně odvážila promluvit a všechny začaly horlivě přikyvovat jejímu návrhu.
"Dobře, ale jenom jednu!" Donutil jsem je přísahat, že až se vyfotíme, nechají mě být. Vyfotila nás ta milá číšnice a pak už jsem měl konečně pokoj. Musím uznat, že mi to zvedlo náladu. Tolik lidí mě miluje. Tolik lidí by si přálo mě alespoň jednou v životě vidět. Alespoň jednou si se mnou promluvit. Vydal jsem se dál na cestu, ale někdo mě zatáhl do postraní uličky. Neviděl jsem mu to tváře, protože byla tma a on mě přišpendlil na chladnou zeď nějakého obchodu. Držel mě za krk a dalo by se říct, že mě škrtí, ale kdyby to byla pravda, už bych tu nebyl. Odhaduju, že o sílu nemá nouzi. Pravý opak Luhana! Super.
"C-co po m-mě ch-chce-" Snažil jsem se rukama povolit jeho stisk.
"Co po tobě chci…?" Jeho hlas mi byl až moc povědomý na to, abych ho neznal. Jen jsem ho v tuhle chvíli nedokázal přiřadit k obyčeji. Ono se špatně přemýšlí, když vás někdo škrtí. Vzdal jsem pokusy o únik a mlčky jsem zíral na jeho tvář v místě, kde jsem tušil jeho oči.
"Chci po tobě, abys umřel. Abych tě už nikdy nemusel vidět. Aby ses už nikdy nevrátil."
"To mě chceš jako zabít? Co jsem ti udě-" Protestoval bych dál, ale stačila jedna dobře mířená rána do hlavy a povolení stisku na krku a byl jsem na zemi. Cítil jsem, že omdlím. Zase jsi to podělal, Luhane.
"Na mě řvát nebudeš…"
--
Nemohl jsem tomu uvěřit. Probudil jsem se v dormu. Dokonce na posteli, ale jeden háček by tu byl. Nebyla to moje postel, ale Krisova postel. Krisova! Jestli mě tu uvidí…zabije mě! Začal jsem panikařit, ale zvednou se z postele mě v tu chvíli ani nenapadlo. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit.
"To je v pohodě, Luhane… Žádný strachy…Proč jsem tady, přece musí mít nějakej pořádný vysvětlení, ne? No jasně že jo. Někdo mě sem přitáhl. Někdo…sakra! Nepamatuju si, co se stalo včera. Teda- pamatuju, ale proč mluvím pro sebe? Jo jasně…už vím. Samomluva. Samozřejmě…Počkat! Kdo to sakra včera byl? Jak jsem se sem dostal? Vždyť mě někdo chtěl zabít! He? Já naprosto netuším…co se děje? K-kde j-jsou všichni?"
"Hm…tady jsem." Ode dveří se ozval pobavený úšklebek a já po hlase konečně rozeznal, o koho jde. Vyděšeně jsem se otočil.
"KRIS?!" Začal jsem vřeštět a mlátit hlavou do polštáře. Naprosto netuším, co se děje.
"Luhane…" Slyšel jsem ho dobře, ale nehodlal jsem se na něj podívat.
"…přestaň." Zapřel se zády o futra a pozoroval mě pořád se stejným úšklebkem jako poprvé, když mě viděl. Bylo to vážně divný setkání… Zrovna jsem nastoupil do SM a měl jsem se seznámit s kluky, kteří se mnou budou v EXO. Zatím tam byl jen Kai, Suho a Kris. Super trojka blbečků, kteří mě nesnášej už od samého začátku. Ani se jim nedivím. Suho mě vřele přivítal a rád mě měl, má i bude, ale s mojí povahou se ke mně bude pořád chovat jako k malýmu děcku a za to ho zase nesnáším já. Proto v té super trojce pitomečků prozatím zůstane. Kai na mě zrovna milý nebyl, ale aspoň si mě nevšímal. Jenomže Kris si něco takového dovolit nemohl. Pořád jsem mu bral věci, rozvaloval jsem se na jeho posteli a ke všemu co mi řekl, jsem měl jedovaté připomínky. Přesto jsem ho měl rád. Možná je mladší, ale bral jsem ho spíše jako staršího bratra. Chtěl jsem být jako on, ale tohle chvilkové retardovství mě brzy přešlo. Kdo by chtěl být jako on? Nikdo. Jo vlastně někdo jo. Huang Zi Tao. Po téhle vzpomínce se mi vybavily včerejší události. Doufal jsem, že byly včerejší. Při vzpomínce na tmavou uličku a záhadného útočníka jsem se zaujetím zíral na důlek v polštáři, který jsem si tam sám udělal pomocí hlavy. Dlouhý popis, ale naprosto to vystihuje to, jak jsem se v té chvíli cítil. Jako retard.
"Co se vlastně včera stalo?" Kris si sedl vedle mě na postel a do prochladlých rukou mi vtiskl hrnek kafe.
"Prý ti to nemám říkat." Povzdechl si a chytl mě kolem ramen. Přesunul jsem pohled z hrnku na něj a obdařil ho svým super jelením (čti zmateným) pohledem. Na tváři se mu objevily znaky pobavení a to není moc časté.
"Hyung,…děje se něco?" Něco se stalo. Vím to. Ještě nikdy mi neřekl hyung. Muselo se s ním něco strašného stát. Stisk kolem ramen zesílil, a i když nevím, jak se tam dostala, v jeho očích byla vidět starost. Starost o mě. Z nějakého důvodu jsem se rozhodl mlčet a usrkl jsem si horké kávy, kterou mi donesl. Stále mi to neleze do hlavy. Kris. Donesl mi kafe. Kris. Stará se o něco…a to něco jsem já.
"Na to bych se měl ptát já, nemyslíš?" Starost zmizela a mě to začalo být líto. Ať se vrátí! Já jí tam chci! Zvedl se z postele, vzal mi kafe a odešel ke dveřím.
"Hm…asi máš pravdu. O co se tu snažím?"

"Počkej!" Snažil jsem se jít za ním a při pokusu dostat se z postele jsem zakopl o peřinu a rozplácl se na zemi.



....

Já vím :DDDD Ukončit to tady je divný :DDD Ale takhle jsem to měla uložený xDD A jak říkám, už je dlouho. co jsem to psala a všechno jsem to zapomněla :DD Na tuhle povídku nemám osnovu, ale asi si jí brzo napíšu :DD Bude se hodit x.x :DD

PREVIOUS | NEXT
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karis Karis | Web | 31. května 2014 v 8:42 | Reagovat

Woooow to se líbí :) honééém piš dál!!!! :D

2 Bibi Bibi | E-mail | Web | 1. června 2014 v 15:29 | Reagovat

[1]: Ale mě se to nelíbí ;) Stejně dík :DD

3 Sairen Sairen | E-mail | Web | 19. března 2015 v 10:15 | Reagovat

Dopsat!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama