Zack, the ghost of death

12. července 2015 v 22:18 | BibiTheDarkLord
Hello, everyone!
Budu teď (jelikož jsou prázdniny a já mám vážně dost volnýho času) přidávat jednorázový povídky založený na takový tý apce, co vám dá plot nebo první větu, nebo charakter a vy prostě píšete. Moje mozkový buňky totiž hrozně rády vytváří a vymýšlí různý příběhy až z toho mám chuť napsat tucet knížek za den (pojďmě dělat, že je to možný), ale když přijde na to psaní, už to tak slavný není. Prostě nemám na to, vylejt svoje myšlenky na papír nebo do wordu dost dobře na to, aby to uspokojilo moje pisatelské potřeby a vždycky dostanu jen depky z toho, jak to vůbec není takový, jaký jsem si to představovala. A pak už to znáte, ne? Když mi něco nejde, už mě to nebaví. A tohle bylo podle mě dost dobrý řešení. Budu si prostě psát, co chci. Jak mě to zrovna napadne. A hle! Dala jsem vzniknout kravině, co v celku a lidem, kteří nemají přístup do mého mozku, nedává nejmenší smysl. Ale stějně to sem hodím, protože tohle je konec konců můj blog a od toho blogy jsou, no ne? A tak všem, kdo to nechtějí číst nebo se jim nelíbí můj blog z jakéhokoliv důvodu s úsměvem ukážu východ. A naopak těm, kteří si to rádi přečtou, hodí nějaký ty hvězdičky a možná tu zapomenou nějakej ten koment, budu vděčná. Děkuju předem všem, co na mou maličkost a moje divný výplody ještě nezavrhli. Vážím si toho. Taky mi prosím odpusťte chyby...jsem trochu mimo.

Writing Prompt no. 1

"You are sitting on a park bench when someone shouts your name."

Počet slov: 1 119
Věnování: (Plánuju v budoucnu nedávat žádný věnování, ale tady udělám vyjímku) Klukovi, co mě inspiroval. Zack je zmrd.



Nevím, co mě v ten večer vyhnalo ven. Možná tátovo nekonečný nadávání a sestry řev nebo to možná bylo to příjemný večerní počasí, jak v létě bývá. Navíc byla neděle, takže jsem si mohla být jistá, že skoro nikoho nepotkám. Strčila jsem si sluchátka do uší a sešla schody k vodě. Bylo kolem půl osmý večer, ale ještě jsem nádherně viděla kostelní věž, která se tyčila nad všemi ostatními střechami v okolí. No, viděla bych ji nádherně, kdybych si doma v tom spěchu nezapomněla brýle. Pořád to působilo jako kouzlo, kdykoliv jsem si je nasadila. Už od mala mám vadu zraku, a čím jsem starší, tím horší se to stává. Pustila jsem si na mobilu Carry On My Wayward Son od Kansas a sedla si na lavičku pod stromem. Vždycky jsem si na to místo chodívala pročistit hlavu ve chvílích, kdy jsem nechtěla s nikým mluvit. Jediná věc, která se mi v tu dobu chtěla dělat, bylo poslouchání oblíbených písniček a zírání na pomalou tekoucí vodu. Vydržela jsem tam sedět i čtyři hodiny a za tu dobu kolem mě prošlo maximálně šest lidí. Tentokrát jsem se ale necítila uvolněně. Ani klidně, jako vždy. Spíš jsem si víc než obvykle uvědomovala, jak mě zevnitř užírá pocit samoty. Cítila jsem se víc sama, než kdykoliv jindy. Potřebovala jsem v tu chvíli někoho, s kým budu moct sdílet svoje myšlenky a slyšet jejich přívětivý hlas jak ke mně mluví, někoho, komu na mě záleží a koho doopravdy zajímá, co chci říct. Jinými slovy jsem se potřebovala vykecat ze svejch problémů. A jako na zavolanou jsem uslyšela někoho řvát na druhý straně řeky. Neměla jsem brýle, takže jsem nemohla poznat, kdo to byl, ale vzhledem k tomu, že křičel moje jméno a mával na mě rukama jako šílenec, musela jsem ho znát. Jen jsem na něj zírala a on po chvíli přeběhl k mostu a za necelých deset minut už stál vedle mojí lavičky a široce se na mě usmíval. Cítila jsem se divně, protože jsem stále neměla ponětí, kdo to sakra byl. Nic neřekl, tak jsem to udělala já.
"Kdo sakra jsi?" Asi se ho můj nepříjemný tón vůbec nedotkl. Trochu mě to zklamalo, ale stejně jsem ho nechala si sednout vedle mě na lavičku a dál jsem se koukala, jak se na mě usmívá. Byl a až maniakální úsměv.
"Jmenuju se Zack. Rád tě poznávám," řekl a natáhl ke mně ruku. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem mu ruku stiskla. Možná až moc silně, než by to bylo normální, ale na tyhle věci jsem nikdy nebyla a cizinci mě uváděli do rozpaků.
"Jak víš, jak se jmenuju?" Doufala jsem, že to znělo mile, ale pravděpodobně se mi to nepovedlo.
"Záleží na tom? Vypadáš ustaraně. Něco se děje?" Přestal se usmívat a najednou to vypadalo, že se mnou chce začít vážnou konverzaci. Tvářil se najednou, jakoby někdo umřel. Dost mě vyvedlo z míry, že zná moje jméno, ale vlastně mi to bylo u prdele. Vlastně jsem byla vděčná, že se tu objevil.
"Nezáleží," řekla jsem nakonec. Chvilku jsem se mu koukala do očí. Potom jsem si uvědomila, že se chystám říct o svých osobních problémech klukovi, kterýho vůbec neznám, ale on záhadně zná mě. Ale zase…bylo mi to u prdele.
"Takže se něco děje?"
"Vážně to chceš vědět?"
"Samozřejmě. Co bych to byl za stráž-" Najednou se zarazil, jakoby si uvědomil, co říká a potom se na mě znovu mile usmál.
"Poslouchám," řekl a vyndal mi sluchátka z uší. Ignorovala jsem to a zhluboka se nadechla.
"Jestli se něco děje? Děje. Děje se toho až moc na to, abych to zvládla." Pořád na mě koukal. Nemohla jsem to vydržet a tak jsem otočila hlavu k řece.
"Táta a sestra se pořád hádaj. Je to nesnesitelný. Mojí nejlepší kamarádce zbývají tak dva měsíce života. Můj kluk mi dal před týdnem kopačky kvůli jiný holce. Kvůli holce, kterou jsem mu sama představila, a ve škole se asi posrali se všema těma zkouškama. Už mě to tu nebaví. V práci mě všichni ignorujou a už mě nebaví být pořád sama. Moje kámošky jsou všechny pryč nebo se se mnou už nechtějí bavit. Vlastně jsi jediná osoba, která se ke mně chovala slušně za celej tenhle posranej půl rok. Od tý doby, co máma umřela, už mám chuť se na všechno vysrat, protože ona je jediná, komu na mně doopravdy záleželo. A když nad tím teď tak přemýšlím, už se tam nechci vrátit. Co kdybych prostě skočila z támhle toho mostu a na všechno se vysrala? Komu by to vadilo? Vsadím se, že by po mě ani pes neštěkl." Předpokládám, že brečet jsem začala asi v půlce svého proslovu, ale na tom nezáleželo. Jediný, co jsem mohla vnímat byly horký slzy na tvářích a Zackova ruka na mém rameni. Ani jsem se na něj nepodívala a věděla jsem, jak se tváří. Lítost. Ten nejhnusnější pohled, co ti může člověk dát. Cítila jsem, jak mě vzal za ruku a s trochou síly mě zvedl z lavičky. Podívala jsem se na něj. Ne, žádná lítost. Usmíval se na mě.
"Můžeme to zkusit. Chápu, že tě to tady už nebaví. Taky mě to štvalo, tak jsem to prostě udělal."
"Co tím myslíš?" Začala jsem mít podezření, ale jeho usměv a oči, co řvali, jak je šťastný mě utěšili. Stiskl mi pevněji ruku. Bylo to příjemný a uklidnilo mě to. Jakoby uvnitř mě přeskočila jiskra štěstí.
"Skočil jsem. Jak jsi říkala. Přesně z támhle toho mostu. Bylo to to nejlepší, co jsem se kdy rozhodl udělat." Za normálních okolností bych si myslela, že je šílenec. A on pravděpodobně byl, ale když jsem cítila to teplo, co z něho vycházelo, bylo to, jakoby mě něco zhypnotizovalo. Chtěla jsem, aby mě zavedl pryč. Pryč od všeho a už se nikdy nevrátit.
"Chci to taky zkusit," řekla jsem a vykročila k mostu, jeho ruku pořád pevně sevřenou v mojí. Došli jsme na most. Slunce už zapadalo a nikde nikdo nebyl. Ani auto kolem neprojelo. Přelezla jsem zábradlí. Zack pustil mojí ruku a najednou jsem se cítila zase příšerně. Všechno teplo jakoby ze mě vyprchalo a najednou na mě znovu dopadaly stíny mých nočních můr.
"Nechoď pryč," vykřikla jsem na něj.
Zack se na mě ani nepodíval a jednou nohou vkročil do prázdna. Ale nespadl, vznášel se. Ve vzduchu se na mě otočil a natáhl ke mně ruku.

"Chci zase cítit teplo," řekla jsem a cítila, jak mi po tvářích kloužou čerstvé slzy. Jen na mě kývl a rukou mi naznačil, že mám jít za ním. Nepřemýšlela jsem, jen jsem šla. Udělala jsem krok dopředu a najednou jsem si uvědomila, co se stalo. Padala jsem. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem narazila na hladinu. Celou dobu jsem ale nespustila oči ze Zackova škodolibého úsměvu.

The End
Btw.: Carry On My Wayward Son je boží písnička. Povinně poslechnout ---> https://www.youtube.com/watch?v=AzRsAHoBkXQ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christen Christen | Web | 12. července 2015 v 22:24 | Reagovat

Zdravím admine,

máš moc krásný blog a moc se mi zde líbí. Nechci ti tady nějak spamovat blog nebo článek ale chtěla bych tě poprosit o jednu skromnou věc. Mám blog který je o grafice a o mém mazlíčkovi Ferdovi (morčátko). Svůj blog jsem přihlásila do soutěže u mé kamarádky a velmi by mě potěšila tvá podpora v podobě hlasu. Pokud budeš chtít a nebude ti to vadit tak mi hlad dát můžeš, budu jenom ráda. Jsem hned jako první ->> CHRISTEN na adrese: http://blowme.blog.cz/1507/sonb-4-soutezici-anketa . Předem ti moc děkuji a omlouvám se ti, zda jsem rušila nebo otravovala. Kdyby jsi chtěla hlas oplatit tak není problém, napiš mi hned do prvního článku komentář adresu a jak v soutěži jsi :). Zatím pa a předem děkuji :* .

Kristy a Ferdíček.
Infinite-silence.blog.cz

2 BibiTheDarkLord BibiTheDarkLord | Web | 12. července 2015 v 22:39 | Reagovat

[1]: No dobře no...tohle většinou ignoruju a mám proč. Docela mě zklamalo, že sis ten článek očividně ani nepřečetla, ale nemůžu tě nutit.Jestli chceš hlas, preferuju spíš to upřímné "nečetla jsem to, ale chtěla bych tě poprosit o hlas." Prosím neříkej, že se ti tu líbí když pochybuju, že jsi tady strávila víc času, než ti zabralo napsat ten koment. :) *má blbou náladu a odepisuje bezdůvodně dlouze na spam, prosím pomozte mi*

3 Karis Karis | E-mail | Web | 14. července 2015 v 17:19 | Reagovat

Zmrd je to!!! Zmrd!! Debil. Jak mohl?! Ahhhh -_-
*klidek Karis, okay?*
Ty ocividne vis, jak me donutit k slzam >.< :D
Ale i tak se mi to libilo. Prislo mi to...hodne realisticke? *drugs are bad* :D
Chci rict, ze jsem mela pred ocima zivy obraz :3

4 Bibi Bibi | 14. července 2015 v 18:25 | Reagovat

[3]: Thanks. Jsem ráda, že se ti to líbí a vážím si toho, že sis to vůbec přečetla.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama