In This World You Are The Only Thing That Makes Me Happy

26. ledna 2016 v 14:37 | BibiTheDarkLord
Neptejte se, nic nevím. Jenom to, že jsem plánovala to udělat mnohem delší. Tohle měl být takový úvod, ale co už.

Fandom: EXO
Pairing: Luhan/Minseok
Počet slov: 1058



Bylo to jako blesk z jasného nebe. Bylo to jakoby mě někdo prudkým a nemilosrdným způsobem vytrhl ze snu. Najednou jsem nevěděl, co si myslet. Nevěděl jsem, co dělat a ani v nejmenším jsem nevěděl, co bude dál. Jen jsem ztuhle stál a snažil se porozumět tomu zvláštnímu hlasu uvnitř mé hlavy, který mi něco naléhavého šeptal a já, i kdybych se sebevíc snažil, jsem neslyšel nic jiného, než nesrozumitelné mrmlání. Jediné co si z toho dne pamatuji, byla věta, která to všechno zavinila.
"Nikdo jiný nepřežil…"
~~
Probudil jsem se v cizí místnosti. Neměl jsem sebemenší tušení, kde jsem, ani kdo jsem. Přesto jsem se necítil špatně. Právě naopak. Nikdy předtím mi nebylo lépe. I když jsem si nepamatoval nic, co se událo předchozího dne, stále jsem měl tušení, že to bylo něco důležitého.
I přes nepříjemné pálení očí jsem se donutil, rozhlédnout se po místnosti. Byla malá, ale místo pocitu stísněnosti působila uklidňujícím dojmem. Na stěnách vysely obrazy vyobrazující až neuvěřitelně realistické moře. Zaujalo mě, jak moc se v místnosti nachází podobná tématika. Na stolku vedle postele, na které jsem ležel, bylo několik mušlí a rybářská síť na protější stěně byla ozdobena různými druhy hvězdic a mořských řas. Z takové dálky jsem nebyl schopný rozeznat, jestli se jedná o umělou napodobeninu nebo jsou opravdové, ale v tuhle chvíli to bylo to poslední, co mě zajímalo. Závěsy, stejně tak jako peřiny, byly potištěny malými vlnkami. Zakrývaly výhled z okna, ale i přes jejich tloušťku do místnosti pronikalo až příliš světla. Na chvíli jsem se na ně zahleděl. Ztratil jsem se v myšlenkách. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč jsem tady. Nedokázal jsem si vysvětlit vůbec nic a bylo to, jakoby se mi všechny moje vzpomínky vypařily z hlavy. Nevzpomínal jsem si ani na jednou věc. Před očima se mi stále objevovala jen jedna tvář. Byl to chlapec. Roztomilý, mladý, typoval jsem ho maximálně na osmnáct. Hleděl na mě starostlivým pohledem a v jeho oříškových očích se značila bolest. Přemýšlel jsem. Byl mi povědomý, ale nevěděl jsem odkud. Najednou se jeho ústa stočila do nejkrásnějšího úsměvu, jaký jsem kdy viděl. Jeho krátké hnědé vlasy se začaly pohybovat, jakoby si s nimi hrál vítr a chlapcovy rysy ještě více zjemněly. Měl jsem pocit, že tahle kulatá tvář je klíč ke všemu. Měl jsem pocit, že kdyby tu se mnou teď byl, dokázal bych si na všechno vzpomenout. Dokázal bych být šťastný. Doufal jsem, že už nikdy nebudu muset otevřít oči a mohl se tak na jeho tvář koukat donekonečna. V mé hlavě se najednou přehnal nesnesitelný zvuk a jeho tvář už nebyla taková, jako předtím. Jeho oči potemněly. Jeho vlasy zčernaly. Jeho zuby se zaostřily a už to nebyl okouzlující úsměv, co zdobilo jeho tvář, nýbrž pohrdavý úšklebek. Kolem očí se mu objevily černé kruhy a hleděl na mě. Bez výrazu. Jen mě skenoval pohledem. Bylo by zvláštní si něco takového představovat, ale tohle nebyl výmysl. Neovládal jsem, co vidím. Jen jsem sledoval to, co se odehrávalo. Znenadání obraz zmizel a všude bylo zase jen černo. Můj dech zrychlil a já se bál otevřít oči. Bál jsem se toho, co uvidím. Bál jsem se, že až je otevřu, nikdo tam nebude. Věděl jsem, že to tak je, ale nedokázal jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Když jsem se trochu uklidnil, odhodlal jsem se je otevřít.
Měl jsem pravdu, nikde nikdo. Znovu jsem zavřel oči, a když jsem je po pár hodinách neúmyslného spánku znovu otevřel, okrem mušlí na stolku stála sklenice vody a vedle ní jablko. Bylo to pro mě zvláštní. Pocit, že mě někdo sleduje ve spánku, nebyl moc uspokojivý. Obzvlášť když jsem nevěděl, o koho jde.
~~
Už to bylo týden, co jsem se poprvé probudil v téhle posteli. Stále jsem si na nic nevzpomínal a jediná věc, kterou jsem mohl s jistotou prohlásit, byla, že mé nohy jsou neschopny chůze. Každý den jsem se zkoušel postavit, ale pokaždé jsem jen tvrdě dopadl zpět na postel, v horším případě na zem. Měl jsem spousty času přemýšlet, i když jsem v podstatě neměl o čem…
Každé ráno, na stolku leželo jídlo a pití. Nebyl jsem schopný říct, proč v určitou chvíli prostě padnu a spím, ale nevadilo mi to. Protože když jsem znovu otevřel oči, další várka chutného jídla na mě už nedočkavě čekala. Tahle každodenní spirála pohltila mou mysl. Nechtěl jsem už dál takhle žít. Chtěl jsem vsát, roztáhnou závěsy a podívat se ven. Chtěl jsem zjistit, kdo jsem a proč tu jsem. Chtěl jsem vědět, proč nemůžu chodit a ze všeho nejvíc mě zajímalo, kdo je ten člověk, který mi nosí jídlo. Ale na tom, co chci, očividně nezáleželo, protože i po několika hodinách hlasitého řvaní nikdo nepřicházel. Neozvalo se ani hlásku.
Byl jsem odhodlaný se odtud dostat. Byl jsem odhodlaný, že jednou se dostanu ven. Jenže po pár dalších týdnech jsem ztrácel naději…
~~
Bod zlomu. Tak to ten chlapec řekl.
.
.
.
Už jsem ani nevěděl, jak dlouho jsem tam trčel. Večer, po namáhavém dni řvaní, jsem ulehl ke spánku. Už několik dní jsem odmítal jíst a doufal jsem, že někdo přijde, nebo že se dovím víc. Měl jsem i podezření, že mi do jídla přidávají nějakou drogu, která mi oslabuje nohy, abych nemohl chodit, ataky mi zastírá mysl. Zíral jsem na kliku od dveří a představoval jsi, jestli je odemčeno. Taky jsem si představoval co za těmi dveřmi je. Co by se stalo, kdybych se tam odplazil a dostal se ven. Co bych asi udělal dál? Rozhodnuto.
"Rozhodně bych našel toho parchanta, kterej mě tady drží jako laboratorní krysu! Hajzl."
Řval jsem tak, jako ještě nikdy. Už to bylo skoro deset minut, co jsem řval, a žádná odpověď se neozvala. Zase.
"Já vím, že mě pozoruješ. Tak se pěkně dívej a nezapomeň poslouchat, co říkám. Už nehodlám trčet tady v tý díře. Už nehodlám čekat na to, že pro mě někdo přijde!"
Najednou se mi v hlavě ozval povědomý vrzavý zvuk. Rvalo mi to uši, ale nemohl jsem to zastavit, utišit a už vůbec né ignorovat. Měl jsem pocit, jakoby mě přejel vlak a ten zvuk zapudil všechny mé myšlenky do hlouby mé duše.
"Být tebou, přestanu... Nevíš, co říkáš.."
A byl konec. Nic víc se ten den nestalo. Hned poté jsem padl na postel a nebyl jsem schopný se ani hnout. Mojí hlavou přelétla jediná myšlenka.
Tohle nechci zažít znovu…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karis Karis | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 20:40 | Reagovat

ommo ._. Vůbec nevím, co na tohle říct o.o bylo to svým způsobem hodně zvláštní a hodně se mi to líbilo. Mělo to své kouzlo :3 taky by mě zajímalo, kdo byl ten chlapec a co se Xiuovi vlastně dělo:D mám takové podezření, jestli nebyl někde v blázinci... :DD

2 BibiTheDarkLord BibiTheDarkLord | Web | 27. ledna 2016 v 21:18 | Reagovat

[1]: ...ten chlapec byl Xiu a bylo to z pohledu Luhana, ale shhhhh....já vím, měla jsem to asi říct, ale mělo to být původně delší, no:D Prostě to je tak nějak nedopsaný, pardon

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama