We Felt the Fall

26. ledna 2016 v 15:29 | BibiTheDarkLord
Našla jsem na netu nějaký seznam písniček, podle kterých se prý dobře píšou povídky...tak jsem to zkusila. Jsem na tuhle docela dost hrdá. Ten přítomný čas mi dal docela zabrat, ale šlo to. Jestli se rozhodnete, že si to přečtete, doporučuju si k tomu pustit tu písničku, při které jsem to psala. Bacha, angst.


Fandom: Carry On (knížka od Rainbow Rowell)
Pairing: well DUHHH, Simon a Baz
Počet slov: 1047



Dneska je poslední den, kdy si dovolím na něj myslet. Přísahám. Už toho bylo dost. Když budu takhle pokračovat, nikdy už se to nezlepší. Myslel bych si, že po roce bez něj se snad aspoň trochu vzpamatuju, ale pořád to bolí stejně.


Dívám se z okna našeho - teda už jen mého pokoje na Watfordu. Venku hřmí a otevřeným oknem dovnitř fouká vítr. Blíží se bouřka. Tohle počasí by se mu líbilo. Těsně před bouřkou. Vždycky otevíral okno a strkal ven ruku, aby zjistil, jak moc prší. Pokaždé se choval jako malý děcko, ale stejně jsem od něj nedokázal odtrhnout zrak. Vítr mu cuchal vlasy a obličej měl celý červený od prudkého větru. Tu noc byla taky bouřka. Myslel jsem si, že bude trvat tak půl hodinky a pak ji vítr odvane zase dál. Mýlil jsem se. Vítr ani déšť nepřestávali, naopak ještě víc sílily. Podmínky pro cestu byly čím dál horší a mě už zachvátila únava z celodenního pochodu a nedostatku spánku. Simona ne. On byl v tu noc stělesnění síly, odhodlání a obrovské energie. Ostatně jako pokaždé. Těsně před tím, než se z temna vynořila ta svině, Simon běhal po dešti a skákal do kaluží. Však to říkám, jako malý děcko. I tenkrát jsem na to myslel, když jsem ho tak sledoval. I přes tu všechnu únavu a sračky, který mi život doposud přinesl, jsem si v tu chvíli připadal, že jsem přesně tam, kde mám být. Poprvé v životě. V tu dobu jsme se Simonem oba věděli, že mezi námi něco je. Nebo v blízké budoucnosti bude. Nikdy jsme o tom nemluvili a tenkrát jsem si taky myslel, že si to možná jen představuju, ale teď už to vím. Měl jsem hodně času nad tím přemýšlet, no ne? Vážně nedokážu pochopit, jak pitomej jsem byl. Vážně jsem mu tenkrát uvěřil, že se mnou spí každou noc v posteli, nebo na zemi, nebo kde jsme se zrovna ocitli, jenom kvůli tomu, aby měl jistotu, že nikoho po nocích nevraždím nebo abychom náhodou neumrzli? Možná to bylo tou nejistotou, kterou cítíte, když jste zamilovaní. Nikdy jsem nemohl uvěřit, že by se Simon Snow, nejsilnější čaroděj na světě, mohl zajímat o takovou trosku, jako jsem já. Jak by mě mohl milovat?


Sleduji, jak si vítr pohrává s korunami stromů a stébly trávy na pozemcích Watfordu. Začíná mi být trochu zima, ale ještě se necítím na to, abych to okno zavřel. Až ho zavřu, už se nevrátím. Zavřu to okno, půjdu se rozloučit s matkou do katakomb a odejdu. Ještě nevím, kam půjdu, ale bude to daleko. Daleko odsud a od Simona. Toho tady nechám. Nechám ho na místě, kde mu bude nejlépe. Tady to měl přece vždycky nejradši. V hlavě se mi vynoří vzpomínka na rozhovor, který jsme v tomhle pokoji měli potom, co jsme se Simonem bojovali s chymérou.


"Bazi?" Simonův hlas nebylo přes vrstvu přikrývek skoro ani slyšet, ale k čemu by mi byli moje upíří smysly, kdybych je neuměl používat?

"Co chceš?" Ten tón, jakým vyslovil moje jméno mě zahřál a zároveň bodl u srdce. Proč musí mít tak jemnej hlas když se mě stejně chystá zase jen trapně obvinit z něčeho, co jsem neudělal?

"Vím, že jsem se tě asi měl zeptat dřív, ale…um…no…" Už to tu bylo zase. Uchýlil jsem se k tomu, co mu v takovýchto situacích říkám pokaždé.

"Používej slova, Snowe." . Neznělo to až tak hnusně, jak jsem původně zamýšlel. Dokonce i mě zaskočilo, jak mile můj hlas zněl. Simona to na chvíli odmlčelo, ale po pár minutách napjatého ticha znovu promluvil.

"Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě," řekl už trochu hruběji, ale pořád šeptem a fakt, že jsem mu při tom neviděl do obličeje (byl jsem otočený čelem ke zdi, protože kdybych se na něj měl koukat, asi bych se neudržel) ho najednou dělal neuvěřitelně sexy. Simon mě vždycky dokázal překvapit tím, jak se choval. Jak se snažil ochránit Penny a všechny, na kterých mu záleží, ale tyhle momenty ani z daleka nemají na to, jak často mě zaskočí touha ho mít fyzicky. Pokaždé když předvede svojí nekonečnou sílu a pokaždé když z koupelny vyjde bez trička nebo každé ráno, kdy má vlasy ještě více rozcuchané než přes den a oči maličko napuchlé od spánku…vlastně vždycky když se na něj podívam, když slyším jeho hlas nebo jen zaslechnu jeho jméno, chci ho mít. Chci ho mít jen pro sebe. Kašlu na nějaký proroctví a na nějakej svět čarodějů, chci ho mít jen pro sebe. Možná jsem sobec, ale vážně mě to nezajímá.


"Já…jo, jsem v pohodě," zašeptal jsem do ticha a čekal, jestli ze Simona ještě něco vypadne. Nevypadlo a já si myslel, že zase usnul. Stále otočený hlavou ke zdi jsem z úst vypustil slaboučké povzdechnutí. "Co mi to děláš, Simone…"
"Taky jsem v pořádku, Bazi…já jen, kdyby tě to náhodou zajímalo." Byl jsem moc šokovaný na to, abych zareagoval a po chvíli jsem ho slyšel, jak se v posteli vrtí a otáčí, pravděpodobně zády ke mně. "To jsem rád," řekl jsem nahlas a snažil se znít sarkasticky, ale nepovedlo se. Neuvěřitelně se mi s tou větou ulevilo.


Při té vzpomínce mě znovu rozbolí srdce. Tehdy jsem ještě pořádně nevěděl, co cítím. Myslel jsem, že je ještě naděje na to, dostat se z toho. Ale je jasné, že jsem se Simonem Snowem zažil až moc dobrých i špatných věcí na to, abych na něj zapomněl. Nikdy na něj nezapomenu. Nikdy se té bolesti nevzdám. Tehdy jsem mu slíbil, že budu žít. Už jen kvůli němu. I když on už by u toho nebyl, nedokázal bych ten slib porušit. Pořád si tak nějak připadám, jakoby tu byl se mnou. Možná to je tím, že všechno kolem je nasáklé jeho vůní. Nebo možná tím, že kamokoliv se podívám, tam mi ho to připomíná. Proto musím odejít. Někam daleko. Musím zjistit, jestli dokážu žít i bez něj. A musím se ujistit, že se o něm a o tom, jak se obětoval pro nás pro všechny, bude vyprávět po celém světě.


Pomalu zavírám okno, nazouvám si boty a otevírám dveře. Naposledy se otáčím a rozhlížím se po pokoji. Zrakem spočinu na Simonově ustlané posteli. Vypadá to nepřirozeně a já cítím nutkání mu ty přikrývky rozházet. Nakonec to udělám a za pár bolestivých minut už scházím schody do katakomb.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama