The Word Game

12. února 2016 v 22:49 | BibiTheDarkLord
I am a depressed piece of shit.


Počet slov: 621

Moje srdce bije nepřirozeně rychle a všude je tma na kterou si moje oči neumí zvyknout. Na hrudi cítím ohromnou tíhu svých myšlenek a všech nepříjemných vzpomínek, které bych nejradši někde hluboko zahrabala. Nechci se jich zbavit, jen je utlumit. V malém množství ani většina jedů neuškodí a uchovávání těhlech vzpomínek přináší své ovoce, i když to bolí.
--
Možná to vypadá, že jsem šťastná. Možná to vypadá, že mě už nic netrápí. Možná je to pravda. Aspoň na chvíli. Ty víš, jak to doopravdy je. Ale co můžeš dělat? Hrajeme spolu tuhle hru už dlouho, dokážeme se snadno prokouknout. Ty víš, jak to je. A co děláš? Děláš přesně to, co jsem předpokládala. Krásně promyšlená, předem nacvičená a ozkoušená metoda. Klasika. To je to, čím pokaždé začínáme. Stejná slova, stejný význam, jen jinak poskládané, jinak vyjádřené. Tah identický.

A pak je řada na mě. Mám více možností, jak hrát, ale pokaždé se nahnu k zažitému stylu hry. A ty táhneš nazpět. I přes mojí volbu zůstat vzadu a rozhodovat z bezpečné vzdálenosti, ty volíš přímý útok. A na to jsem přece celou dobu tajně čekala. Ale to ty taky víš. Tohle všechno bylo dáno už hodně dlouho před začátkem hry. Takhle to prostě funguje. Takhle to i pokaždé končí.


A já nic necítím. Nijak mě ta šaráda neovlivnila. Všechno je stejné. V tvé hlavě i na bojišti. Ovšem jedna věc se změnila. Moje myšleny zčernaly. Moje tahy nabraly význam. Moje obrana neuvěřitelně rychle klesla. Ale to ty nevíš.

Už je po boji. Stáhla jsem se do bezpečí a dala si malou pauzu. Hraní není jednoduché. Ale je, pomyslela by sis. Ale co ty o tom víš? S čím jsi nebyla upřímná?


Snažím se tu rutinu rozbít. Vpustit sem čerstvý vzduch. Prudký závan větru, který odvane všechnu tu lež a jedovatý plyn, které se tu na bojišti usadili a drasticky nám oběma zhoršil zrak. Už jsem chytla za kličku od okna, ale ty mě na poslední chvíli zastavíš. Odhalit pravdu by znamenalo změnit se a to ty nechceš. Tyhle podmínky ti vyhovují, tohle ti sedí. Tady můžeš dělat, co chceš. Nic nikdy nevyjde na denní světlo, protože tady žádné není. Jen pár umělých světel strategicky rozestavěných kolem nás.

Další můj pokus pohltila tma.

Řekni, jak dlouho jsme to tu stavěly? Dlouho, viď? Ještě si pořád pamatuju, jak to vypadalo ze začátku. Všechny naděje, sny a vzpomínky na kterých jsme to založily. Tenkrát byly pevné a ještě stále jsou, ale slábnou. A ty to víš. Děje se to pomalu, ale já vím, že s dalším mým pokusem se nadechnout zeslábnou o trochu víc. A to už nikdy nejde vrátit zpět. A já si tentokrát nejsem jistá, jestli to víš. Jestli víš, že se to tady rozpadá. Nemůžeš čekat, že krásná zahrada zůstane krásnou i potom, co skrz ní provedeš vojsko.

Teď už i ty to cítíš. Že se blíží konec. Tohle místo se brzy zhroutí a tvoje pokusy ho zachránit jsou bezvýznamné. S každou cihlou, co přidáš, ti na jiném místě spadne celá zeď a pro mě se naskytuje více a více možností, jak utéct.


Nechci utíkat. Ne odsud. Tady jsem doma. Tady jsem na to zvyklá. Tady je to přeci i moje. Stojím před dírou ve zdi, zahalená plášťěm temnoty, nerozhodná. Měla bych odejít? Zůstat?



Jaký smysl tohle má? Proč nechceš přijmout pravdu a zkusit najít řešení v upřímnosti? Proč pokračuješ v boji? Dávno jsem rezignovala, ale tvoje obvyklé tahy mi nijak neubližují. Nemají za účel mi ublížit. Nikdy neměli. Začalo to tehdy opravdu jen jako hra. Hra na zkrácení dlouhé chvíle. Ale tenhle konec se dal čekat. Dětské hry přece vždy končí slzami. Pokaždé si někdo při hře ublíží. Obzvlášť když si děti hrajou s věcmi, které jim do rukou nepatří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama